Když se v kontextu českého práva bavíme o nábožensky orientovaných právnických osobách, máme zpravidla na mysli církve a náboženské společnosti (termín Listiny základních práv a svobod), případně registrované církve a náboženské společnosti, anebo evidované právnické osoby, které jsou jejich součástí (pojmy zákona o církvích). Na otázku, zda např. obchodní korporace Arcibiskupské lesy a statky Olomouc s.r.o. anebo nakladatelství ADVENT - ORION, spol. s r.o. (oba příklady jsou vybrané náhodně) jsou církví nebo její součástí, by většina konfesněprávních vědců odpověděla z oleje, že nikoliv.
Jenže.
Evropský soud pro lidská práva používá pojem religious communities, náboženská společenství. Ten patrně víceméně odpovídá českému pojmu církve a náboženské společnosti, ale vsadil bych se, že soud by do jeho rozsahu zahrnul klidně i církví zřizované s.r.o. nebo školskou právnickou osobu.
Nejširší pojem používá právo evropské. Proč vlastně, když náboženské otázky nespadají do jeho působnosti (viz čl. 17 odst. 1 Smlouvy o fungování EU)? Ale ano, spadají – zejména prostřednictvím práva na rovné zacházení. A pro tento účel přišlo evropské právo s vlastním pojmem „church or other organisation whose ethos is based on religion or belief“. Jedná se tedy evidentně o variaci na pojem faith-based organisation, který používá například Světová banka.
Soudní dvůr EU do rozsahu pojmu zahrnul neziskovku (zapsaný spolek) napojenou na církev (viz rozsudek Egenberger a mé výpisky z něj), ale i obchodní korporaci vlastněnou církví (viz rozsudek IR a mé výpisky z něj), takže toho druhu náboženské autonomie, se kterým operuje evropské antidiskriminační právo, se budou moci dovolávat právnické osoby jakékoliv formy, u nichž náboženství hraje podstatnou roli.
Oficiální český překlad pojmu zní „církev nebo jiná organizace, jejíž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře“ (viz čl. 4 odst. 2 Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání). No fuj, napadlo mě, když jsem si to před lety přečetl poprvé. Pak jsem četbu opakoval ještě asi pětkrát, abych pochopil význam, ale bez srovnání s jinými jazykovými verzemi to snad ani nejde.
Tak schválně:
anglicky: „churches and other public or private organisations the ethos of which is based on religion or belief“,
německy: „Kirchen und anderen öffentlichen oder privaten Organisationen, deren Ethos auf religiösen Grundsätzen oder Weltanschauungen beruht“
slovensky: „v cirkvách alebo v iných verejných alebo súkromných organizáciách, ktorých duch je založený na náboženstve alebo viere“.
Nejvíce zavádějící je chybný překlad slova ethos jako etika. Ale nejsme v tom sami. Španělská verze například uvádí „de iglesias y de otras organizaciones públicas o privadas cuya ética se base en la religión o las convicciones“.
Že ten divný a složitý výraz lze přeložit dobře ukazuje slovenská verze, která hovoří o „duchu organizace“, což je asi to nejpřiléhavější, co lze vymyslet.
Jakmile je jednou oficiální překlad na světe, už se ho nezbavíme. Překladatelé ho používají i v překladech textů rozsudků SDEU. A tak se s ním budeme muset naučit žít.
A aby toho nebylo málo, je tu ještě jedna obtíž. Patrně vážnější než špatný překlad.
Ustanovení evropských směrnic, které přiznává organizacím s duchem založeným na náboženství určité právní postavení, bylo do českého zákonodárství včleněno ustanovením § 6 odst. 4 antidiskriminačního zákona, které zní:
Diskriminací není rozdílné zacházení uplatňované ve věcech práva na zaměstnání, přístupu k zaměstnání nebo povolání, v případě závislé práce vykonávané v církvích nebo náboženských společnostech, jestliže z důvodu povahy těchto činností nebo souvislosti, v níž jsou vykonávány, představuje náboženské vyznání, víra či světový názor osoby podstatný, oprávněný a odůvodněný požadavek zaměstnání se zřetelem k etice dané církve či náboženské společnosti.
Takže autonomii, kterou evropské právo zaručuje náboženským organizacím v nejširším slova smyslu české právo vztahuje pouze na církve a náboženské společnosti? Jak tento rozpor usmířit?
Přesně zde se uplatní ono staré pořekadlo, kolik právníků, tolik názorů. Jako intelektuální hra to bude hezké (už teď mě napadají asi tři způsoby argumentace s různými výsledky), ale nezapomeňme, že tu jde o osudy lidí.
To je asi dobré mít vždy na paměti, a tak to zopakuji znovu. V právu jde o osudy lidí. Ne abstraktních konceptů.