Případ IR / #vypsáno
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 11. září 2018, IR, C‑68/17, ECLI:EU:C:2018:696
V rubrice #vypsáno sdílím výpisky, které jsem si udělal při četbě knih, článků, rozsudků. Při jejich psaní nemyslím na čtenáře, ale na své budoucí já, které je možná někdy zužitkuje. Poznamenávám si, co mě zaujme, ani to není nemusí být nosná myšlenka textu.
IR
Identifikace: rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 11. září 2018, IR, C‑68/17, ECLI:EU:C:2018:696
Anotace: Katolická nemocnice zaměstnávala lékaře a vedoucí pracovníky všech vyznání. Po katolících ale vyžadovala, aby žili v souladu svoji vírou. Rozvázala proto pracovní poměr s primářem, který se jako katolík rozvedl a uzavřel nové manželství, které bylo z církevního hlediska neplatné. SDEU dospěl v obecné rovině k závěru, že takový postup je možný pouze tehdy, je-li prokázáno, že náboženství tvoří podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek. Poskytl vodítka, podle nichž nic nenasvědčuje tomu, že by tak v případě lékaře - primáře bylo.
Shrnutí skutkového stavu:
Katolická církevní nemocnici v právní formě společnosti s ručením omezeným ("IR") ukončila pracovní poměr s primářem ("JQ") po té, co se dozvěděla o tom, že se rozvedl se svoji první manželkou a podruhé se oženil, aniž by jeho první manželství bylo církví prohlášeno za neplatné. Podle nemocnice jako vedoucí zaměstnanec závažně porušil povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy. Vnitřní předpis kolínské arcidiecéze stanovil, že zaměstnanci katolického vyznání jsou povinni uznávat a dodržovat zásady katolické doktríny týkající se víry a morálky a že uzavření manželství, které je z pohledu církevního práva neplatné, se u vedoucích zaměstnanců považuje za důvod k propuštění.
Podle JQ bylo propuštění v rozporu se zásadou rovného zacházení, jelikož pokud by nový sňatek uzavřel vedoucí zaměstnanec protestantského vyznání nebo bez vyznání, neměla by tato skutečnost na jeho pracovní poměr žádný vliv.
Při projednání věci na vnitrostátní úrovni se objevily mimo jiné následující otázky, které se týkají evropského práva
Spadá kapitálová obchodní korporace vlastněná církví do rozsahu pojmu užívaného čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 (zjednodušeně církve a nábožensky založené organizace)?
Mohou církve a náboženské organizace samy závazně určit, co se rozumí jednáním v dobré víře a s věrností „étosu dané organizace“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78?
Mohou se požadavky na věrnost a dobrou víru ve vztahu k étosu odstupňovat na základě náboženského vyznání zaměstnanců, jak umožňuje německé ústavní právo?
Jak postupovat v případě rozporu mezi národním a unijním právem v otázce možného odlišného zacházení se zaměstnanci na základě náboženství nebo víry?
Znění předběžné otázky položené Spolkovým pracovním soudem:
Musí být čl. 4 odst. 2 druhý pododstavec [směrnice 2000/78] vykládán v tom smyslu, že církev může takové organizaci, jako je žalovaná v projednávaném sporu, závazně určit, že v případě požadavku jednat v dobré víře a s věrností etice dané organizace kladeného na vedoucí zaměstnance je třeba rozlišovat mezi zaměstnanci, kteří náležejí k této církvi, na jedné straně a zaměstnanci jiného vyznání nebo bez vyznání na druhé straně?
V případě záporné odpovědi na první otázku:
a) Musí zůstat nepoužité takové ustanovení vnitrostátního práva, jako je v projednávané věci § 9 odst. 2 [AGG], podle kterého je takové nerovné zacházení na základě náboženského vyznání zaměstnance s ohledem na vlastní chápání dané církve odůvodněno?
b) Jaké podmínky platí podle čl. 4 odst. 2 druhého pododstavce [směrnice 2000/78] pro požadavek jednat v dobré víře a s věrností etice dané organizace, který je kladen na zaměstnance církve nebo jiné organizace uvedené ve zmíněném ustanovení?“
Rozhodnutí SD EU:
1) Článek 4 odst. 2 druhý pododstavec směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládán v tom smyslu, že:
– církev nebo jiná organizace, jejíž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře a která provozuje nemocniční zařízení zřízené ve formě kapitálové společnosti založené podle soukromého práva, nemůže rozhodnout, že podřídí své vedoucí zaměstnance rozdílným požadavkům na jednání v dobré víře a s věrností této etice v závislosti na tom, jakého jsou tito zaměstnanci vyznání či zda jsou bez vyznání, aniž by toto rozhodnutí mohlo případně podléhat účinnému soudnímu přezkumu, aby bylo zajištěno, že budou splněna kritéria stanovená v čl. 4 odst. 2 této směrnice, a
– rozdílné zacházení s vedoucími zaměstnanci, pokud jde o požadavek na jednání v dobré víře a s věrností uvedené etice, v závislosti na tom, jakého jsou tito zaměstnanci vyznání či zda jsou bez vyznání, je v souladu s uvedenou směrnicí pouze tehdy, pokud vzhledem k povaze dotyčných pracovních činností nebo kontextu, v němž jsou vykonávány, je náboženské vyznání nebo víra profesním požadavkem, který je podstatný, legitimní a odůvodněný se zřetelem k etice dotčené církve nebo organizace, a je v souladu se zásadou proporcionality, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu.
2) Vnitrostátní soud, který rozhoduje o sporu mezi dvěma soukromými subjekty, je povinen, pokud není možné, aby vyložil použitelné vnitrostátní právo v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, zajistit v rámci svých pravomocí právní ochranu, která pro jednotlivce vyplývá z obecných zásad unijního práva, jako je zásada zákazu diskriminace na základě náboženského vyznání nebo víry, jež je nyní zakotvena v článku 21 Listiny, a zaručit plný účinek práv z nich vyplývajících tím, že případně nepoužije jakékoli odporující vnitrostátní ustanovení.
Právní kontext: Rovné zacházení v zaměstnání a v pracovním poměru upravuje na úrovni evropského práva Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Ta mimo jiné obsahuje výjimku pro církve a nábožensky založené subjekty.
Možnost zacházet s pracovníky rozdílně na základě náboženství nebo víry přiznává čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 (za specifických podmínek, viz Egenberger) "církvím a jiným veřejným nebo soukromým organizacím, jejichž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře" ("churches and other public or private organisations the ethos of which is based on religion or belief").
Těmto církvím a organizacím se umožňuje požadovat od svých zaměstnanců určitou míru loajality: "Touto směrnicí, pokud jsou její ustanovení jinak dodržena, tedy není dotčeno právo církví a jiných veřejných či soukromých organizací, jejichž etika je založena na náboženském vyznání či víře, vyžadovat v souladu s vnitrostátními ústavami a právními předpisy od osob, které pro ně pracují, aby jednaly v dobré víře a s věrností etice dané organizace." ("to require individuals working for them to act in good faith and with loyalty to the organisation's ethos")
Z odůvodnění:
Kapitálovou obchodní korporaci je třeba považovat za soukromou organizace ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78. Otázky právní formy a povahy (nature) subjektu nemají vliv na použitelnost ustanovení. Rozhodující je, aby etos subjektu byl založen na náboženském vyznání nebo víře. (body 40 a 41)
Ve věci Egenberger již SDEU uvedl, že podmínky čl. 4 odst. 2 podléhají soudnímu přezkumu (bod 43), a tomuto přezkumu tedy podléhá také požadavek jednání v dobré víře a s věrností (loajalitou). Takový přezkum nemůže být veden hledisky vnitrostátního práva, ale unijního, protože jde o výklad směrnice (bod 47).
Rekapitulace nosných závěrů Egenberger (body 50 až 54).
Pokud jde o požadavek loajality a dobré víry, církev nebo organizace smí se svými vedoucími zaměstnanci zacházet rozdílně na základě hlediska víry nebo vyznání jen tehdy, pokud náboženství nebo víra představuje s ohledem na povahu pracovní činnosti nebo podmínek jejího výkonu podstatný, legitimní a odůvodněný požadavek z hlediska étosu církve nebo organizace. (bod 55)
SDEU posuzuje situaci (i když zdůrazňuje, že vlastní posouzení náleží vnitrostátnímu soudu a z jeho strany jde pouze o obecná vodítka), že dodržování katolického chápání posvátnosti a nerozlučitelnosti manželství se nejeví jako nezbytné pro podporu (katolického) étosu nemocnice s ohledem na profesní činnosti, které JQ vykonával, a sice poskytování lékařského poradenství a péče v nemocnici a řízení interního oddělení, jehož byl primářem. Vnitrostátní soud se má této otázce ještě věnovat, ale podle SDEU nic nenasvědčuje tomu, že by náboženství mělo být podstatným požadavkem výkonu práce primáře katolické nemocnice. To podporuje i skutečnost, že na obdobná místa jsou v IR přijímáni i nekatolíci. (body 56 až 59)
Současně SDEU bez argumentace uvádí, že v projednávané věci nic nenasvědčuje tomu, že požadavek odlišného zacházení je odůvodněný (tak jak tento pojem vykládá Egenberger, tj. existuje pravděpodobné a vážné riziko zásahu do étosu nemocnice nebo jejího práva na autonomii). (bod 60)
"Před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, která přiznala Listině stejnou právní sílu jako Smlouvy, totiž tato zásada vyplývala z ústavních tradic společných členským státům. Zákaz jakékoli diskriminace na základě náboženského vyznání nebo víry tak má imperativní povahu jakožto obecná zásada unijního práva, jež je nyní zakotvena v článku 21 Listiny, a stačí sám o sobě k tomu, aby bylo jednotlivcům přiznáno právo uplatnitelné jako takové ve sporu v oblasti, na kterou se vztahuje unijní právo". (bod 69)