Právo v dešti / květen 2021 #1

Co mě v minulém měsíci cvrnklo do nosu

Ve zkratce

• Očkování a výhrada svědomí. Ústavní soud se zabýval otázkou sekulární výhrady svědomí ve vztahu k povinnému očkování jako podmínky přijetí dítěte do mateřské školy. Zopakoval svůj dřívější postoj, že k uplatnění výhrady svědomí nepostačí subjektivní přesvědčení. Přesvědčení musí být pevnější a projít testem složeným z následujících kroků: (a) prokázání  ústavní relevance tvrzení v porovnání s tím, jaký následek nepodrobení se očkovací povinnosti bude mít; (b) naléhavost důvodů uváděných na podporu výhrady; (c) trvalost, konzistentnost a přesvědčivost tvrzení  a (d)  zvážení společenských dopadů, jež může v konkrétním případě uznaná výhrada svědomí mít vzhledem k dosažené míře proočkovanosti obyvatelstva (sociální solidarita) proti přenosným nemocem a aktuální epidemické situaci. Tisková zpráva Ústavního soudu podává hezký přehled judikatury v oblasti sekulární výhrady svědomí. Zamítavý nález najdete zde. Upozorňuji, že se týká negativních následků odmítnutí povinného očkování. Odmítnutí nepovinného očkování samozřejmě žádné negativní následky mít nemůže…

• Církve nemají skutečného majitele. Církevní školy ano. Od 1. června 2021 budeme mít novou úpravu skutečných majitelů. Zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů, přináší novinky mimo jiné pro církve a náboženské společnosti. Podle něj církve a náboženské společnosti, evidované právnické osoby a svazy církví už – na rozdíl od dočasného stavu – skutečného majitele mít nebudou. Změnu můžeme považovat za nápravu současného komického stavu, kdy je například kardinál Duka považován za skutečného majitele Arcibiskupství pražského. Církevními subjekty zřizované obchodní korporace, nadace, ústavy apod. ovšem skutečného majitele budou mít i nadále a budou povinni zapsat ho do “evidence skutečných majitelů”. Nově dopadá povinnost evidovat skutečného majitele také na církevní školy. A tedy bude skutečným majitelem školské právnické osoby zřizované biskupstvím XY? Její ředitel.

• Restituční žaloby bez promlčení. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi poskytuje církevním subjektů oprávnění bránit se žalobou, jestliže jejich původní majetek byl před přijetím restitučního zákona protiprávně převeden ze státu na jiný subjekt (typicky obec). Až dosud jsme razili spíše opatrný přístup a chápali, že právo podat tento zvláštní druh žaloby se promlčuje. Nejvyšší soud nyní ukázal, že to tak není. Právo podat žalobu se nepromlčuje, důsledky plynutí času se mohou projevit pouze v možnosti vydržení vlastnického práva žalovaným. Více v rozsudku ve věci Konvent minoritů v Krnově proti městu Krnov (sp. zn. 28 Cdo 390/2021).

• Senátní návrh novely zákona o umělém přerušení těhotenství. Ohledně provádění umělých potratů na žádost (tj. nikoliv ze zdravotních důvodů) cizinkám panuje právní chaos. Stojí proti sobě dva alternativní výklady: podle jednoho se jedná o nelegální proceduru, podle druhého nikoliv. To poněkud komplikuje aktivistické snahy prodávat umělé potraty Polkám. Piráti v Senátu chtějí situaci změnit a učinit z ČR atraktivní cíl potratové turistiky. Tváří se, že jim jde pouze odbourání nesouladu s evropským právem, ale jdou o mnohem dál.

• Transgender sportovkyně. Je fér, aby spolu na atletickém oválu měřily síly žena a transgender žena (tj. biologický muž, který upřímně věří, že je ženou, prošel změnou pohlaví a cpe se hormony, aby ženu připomínal)? Prezident Biden si myslí, že ano, a tak první den v úřadu vydal prezidentský výnos namířený proti diskriminaci na základě genderové identity nebo sexuální orientace. Aby nevznikly pochybnosti: za diskriminaci považuje, když se přeoperovaní muži nemohou účastnit ženského sportu. Biologické ženy to ale vidí poněkud jinak – srov. např. toto svědectví. Zapomeňte na boj o ženská práva.

Jak dál s Roe?

Že v USA zuří již desetiletí (nejen) právní válka o umělé potraty, není žádná novinka. Nyní se otevírá další její dějství.

Federální precedenty ohledně přístupu k potratům jsou založené rozsudky Roe v. Wade a Planned Parenthood v. Casey. Ve zkratce říkají, že do doby životaschopnosti plodu zaručuje Ústava právo ženě na umělý potrat a toto právo nelze omezovat požadavky majícími povahu neúměrného břemene. 

Rozsudky Roe a Planned Parenthood i nadále rozdělují americkou společnost. Propotratovástrana hledá způsoby zajištění jejich nezměnitelnosti. Například prezident Biden se spolu s viceprezidentkou Harrisovou v den 48. výročí Roe veřejně zavázali „kodifikovat Roe v. Wade a jmenovat soudce, kteří respektují základní precedenty jako je Roe.“ Naopak strana pro život hledá aktivně cesty ke změně, zejména pokud jde o závěr ve věci Roe, že Ústava USA zaručuje právo ukončit těhotenství umělým potratem. Například některé republikánské státy záměrně přijímají legislativu „na hraně“, aby mohla být soudní cestou přezkoumána. Naposledy například stát Arkansas přijal 9. března 2021 zákon o ochraně nenarozeného dítěte, přičemž guvernér státu Asa Hutchinson veřejně deklaroval, že zákon podepsal, protože představuje přímé zpochybnění Roe.

Nyní ale víme, že stát Mississippi byl rychlejší a úspěšnější. V červnu 2020 podal stát žádost o udělení writ of certiorari ve věci Dobbs v. Jackson Women’s Healths úmyslem napadnout rozhodnutí apelačního soudu (Fifth Circuit Court of Appeals), který vyslovil neplatnost zákon státu s drobnými výjimkami zakazujícího umělé potraty pátém týdnu těhotenství. Žadatel předložil soudu k posouzení následující otázky: (1) zda všechny zákazy umělých potratů na žádost (tedy bez zdravotní indikace) v období před dosažením životaschopnosti plodu jsou protiústavní, (2) zda platnost zákona poskytujícího v období před dosažením životaschopnosti plodu ochranu zdraví ženy, důstojnosti nenarozených dětí a integrity lékařského povolání i společnost (tj. mravnosti), má být posuzována podle standardu neúměrného břemena (Planned Parenthood of Southeastern Pennsylvania v. Casey), anebo rovnováhy mezi přínosy a břemeny (Whole Woman’s Health v. Hellerstedt), a (3) zda poskytovatelé umělých potratů mají postavení třetí strany umožňující navrhovat zneplatnění zákonů chránících zdraví ženy před nebezpečím pozdních potratů.

V pondělí 17. května udělil Nejvyšší soud USA certiorari ve vztahu k první otázce. Bude se tedy zabývat pouze jí. To znamená, že soud bude znovu posuzovat svůj koncept životaschopnosti plodu a otázku, zda před jejím dosažením existuje neomezitelné právo na přístup k umělým potratům.

Asi je předčasné jásat nad tím, že Roe a Planned Parenthood úplně padnou. Profesor z Notre Dame Gerard V. Bradley již dříve uvedl, že šest z devíti současných soudců Nejvyššího soudu USA zastává názor, že případ Roe byl rozhodnut špatně a že jeho dědictví v nějaké míře do dnešních dnů poznamenává legitimitu soudu; to však ještě neznamená, že šest soudců je názorově pro-life nebo že je ochotno hlasovat pro overruling (překonání precedentu).

Něco se však děje, protože k udělení certiorari se vyžaduje souhlas čtyř soudců. Lze předpokládat, že tito čtyři mají k sobě alespoň jednoho dalšího, aby vytvořili pro-life většinu. Jinak by naopak hrozilo upevnění stávajících precedentů. Udílení certiorari ovšem trvalo nezvykle dlouho, což svědčí o složitém hledání většiny.

Jaký výsledek se jeví jako nejpravděpodobnější? Bradley odhaduje variantu “podržení” Roe za současného odepsání konceptu životaschopnosti (viability) a jeho nahrazení jiným testem. Pokud se ovšem nenajde většina pro překonání Roe a Planned Parenthood, bude výsledkem konstatování, že americká Ústava zaručuje právo na potrat na žádost, byť třeba do jiného časového okamžiku těhotenství než dosud. A zdá se, že to není výsledek, který by pro-life soudci preferovali.

Protože Nejvyšší soud USA na rozdíl od českého Ústavního soudu nařizuje ústní jednání, budeme mít tento seriál ještě pár dílů, než se dozvíme výsledek.

Výpisky odjinud

Občas si něco přečtu, občas podtrhnu.

Nedávno jsme četl Konec civilizace (Brave New World) od A. Huxleyho. Jednoduchý román popisující budoucí totalitu. Na rozdíl od Orwella Huxley popisuje totalitní stát jako příjemné místo pro život. Lidé se rádi a dobrovolně vzdali svobody výměnou za pohodlný a bezstarostný život plný radovánek a povrchního rozptýlení.

Huxleyho vize mi přijde realističtější a pravděpodobnější, než Orwellova.

Knihu jsem bohužel zhltl příliš rychle a výpisků z ní mám málo, žádná velká sdělení. Například:

Ti, kteří to myslí dobře, si často počínají právě tak jako ti, kteří to myslí špatně.

Jedna z hlavních funkcí přítele spočívá v tom, aby snášel (v mírnější a symbolické rovině) tresty, které bychom rádi uvalili na své nepřátele, avšak nemůžeme.

“Ten mladý muž jednou špatně skončí,” říkali; mohli tak prorokovat s tím větší jistotou, že sami byli docela ochotni k tomu jednou přispět.”

A nakonec věta, která by se dobře vyjímala v textech z oboru filosofie vědy:

Celá naše věda není nic jiného než kuchařská kniha, o jejíž ortodoxní teorii vaření není nikomu dovoleno pochybovat, a seznam receptů, ke kterým se smí něco přidat jen se zvláštním svolením vrchního kuchaře.

Zatímco u Huxleyho vrchní kuchař vykonává svoji moc direktivně, dnes jsou účinnější jiné metody. Není-li vědec dostatečně ortodoxní, ocejchujeme jeho názory jako dezinformace nebo fake news.

Mimochodem, před několika měsíci huxleyovský motiv rozvinul ve svém zamyšlení nad sílou sociálních sítí ekonom Pavol Minárik.

Proč je právo uměním?

O právu se často hovoří jako o umění – ars aequi et boni, a to s ohledem na jeho praktické (tj. k lidskému jednání se vztahující) zaměření. Nejobecněji lze umění vymezit jako schopnost modifikace vnitřního či vnějšího světa prostřednictvím tvorby, tedy prostřednictvím uvedení v existenci něčeho dosud neexistujícího – produktu. Tomáš Akvinský tuto povahu umění shrnul do jednoduchého výměru recta ratio factibilium (správné poznání tvoření).⁠¹ Maritain totéž vyjádřil o málo složitěji. Umění je podle něj „zběhlost neboli habitus [...] praktického rozumu [...], který se týká vytváření objektů jakožto produktů činnosti“.⁠²

Co je však produktem činnosti právníků, výsledkem jejich „umělecké“ tvorby? Jsou to pravidla, jimiž si právní systém podrobuje svět? Pokud se metodologicky omezíme na pozitivní právo, které chápeme jako „činnost podřizující lidské chování pravidlům“,⁠³ pak zní takový závěr snad rozumně.

Ovšem pravidla – ať stanovená (positum, tj. pozitivní) či přirozeně vepsaná do lidského srdce – mají za cíl usměrnění lidského jednání; v tomto ohledu právo nějak participuje na recta ratio agibilium, správném poznání ohledně toho, jak jednat. Pak by výsledkem právníkova umění nebyla pravidla, ale určení, jak se v konkrétní situaci zachovat. Předmoderní autoři by hovořili o hledání něčeho, co je iustum. Produktem práva je pak stanovení toho, co každému náleží v rámci mezilidských vztahů, jichž se účastní.⁠⁴ Toto něco člověku náležející je jeho ius, právo.⁠

Jestliže tedy klasičtí autoři hovořili o právu jako umění, chtěli tím říci, že právník je člověk zběhlý a zkušený v určování toho, co je v určité situaci spravedlivé, a co komu po právu náleží. Podobně jako knihař je zběhlý ve výrobě knih a švec ve výrobě bot. Také řemeslo je uměním.

1. S. Th. I-II, 57, 4.

2. Maritain, J. Odpovědnost umělce. Praha : Triáda, 2016, s. 10.

3. Srov. Fuller, Lon L. Morálka práva. Praha : Oikoymenh, 1998, s. 91.

4. Srov. Hervada, J. Introducción crítica al derecho natural. Pamplona : Eunsa, 2011, s. 15.