Vyšší Brod znovu u Ústavního soudu
A tak chci tady říci, že jsem se mýlil a že jsem rád, že jsem se mýlil.
V poslední době jsem ve svých textech vůči Ústavnímu soudu kritický; dnes, dnes bych ho chtěl, přátelé, pochválit. Jistě, můžete mě podezřívat, že vlastně chci pochválit sám sebe a naparovat se jako krocan, neboť dnes byl vyhlášen vyhovující nález v řízení o ústavní stížnosti, v níž jsem zastupoval stěžovatele, Cisterciácké opatství ve Vyšším Brodě. Tak samozřejmě, je to důvod k oslavě, to ano, nebudu se tvářit, že ne, byť úplně se to přehnat nesmí, protože řízení stále ještě u konce není.
Ale skutečně chci psát o něčem jiném.
Soudcem zpravodajem byl soudce Jaromír Jirsa. Ten Jirsa, na kterého jsme se coby studenti právnické fakulty chodili dívat do jednačky, abychom zjistili, na které straně sedí žalobce a zda je jednání soudu stejně napínavé jako v americkém filmu.
A také ten samý Jirsa, jehož podjatost jsem v řízení o jiné ústavní stížnosti namítal. Bylo to tehdy v zájmu klienta – advokát zásadně jiné zájmy v řízení nesleduje a sledovat nemůže. Šlo tehdy o hodně (pobyt za mřížemi) a indicie o podjatosti byly silné, procesně jsme se nacházeli ve složité situaci, tak jsme se do toho pustili s plnou vervou. Příjemné to pro něj jistě nebylo, i média si toho všimla.
Tehdy jsem si říkal, tak, u Jirsy jsem asi skončil, ten už na mě bude mít až do konce mandátu určitě pifku.
A tak chci tady říci, že jsem se mýlil a že jsem rád, že jsem se mýlil. Můžete jistě namítnout, že soudce je profesionál a jako takový své osobní pocity do rozhodování nemotá, že určitě dokáže odlišit, co člověk dělá ze záliby a čím sleduje klientský zájem, že se dokáže povznést nad kroky advokátů, které se mu vždy nemusí líbit. Že se vlastně radují nad samozřejmostí a maličkostí.
Jenže po těch letech strávených v jednačkách tuzemských soudů vím, že ne každá samozřejmá maličkost je samozřejmá.
A tak se dnes raduji nejen z vyhovujícího nálezu, ale také z toho, že soudce Jirsa se projevil jako rovný chlap.
–––
A pro ty, které přeci jen více zajímá, o čem dnes ve věci sp. zn. I. ÚS 806/23 rozhodl Ústavní soud, připojuji toto shrnutí:
Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů, která vyloučila restituci nemovitostí poukazem na aplikaci tzv. Benešových dekretů. Vytýká jim, že formalisticky vycházely ze dvou konfiskačních vyhlášek, jejichž reálné provedení nebylo nijak prokázáno. Naopak zcela pominuly podrobně doložený postup státu, který nemovitosti vyvlastnil podle zákona o revizi pozemkové reformy, tedy postupem umožňujícím restituci v současnosti.
V bodě 46 nálezu formuluje povinnost
při souběhu několika způsobů vyvlastnění zjistit, kterým konkrétním postupem byl majetek skutečně odňat,
prověřit, zda aplikace dekretů v rozhodném období nebyla jejich zneužitím.
Nález tedy ukládá obecným soudům přikládat váhu skutečnostem, které v napadeném řízení pominuly jako nepodstatné.
Nadto však Ústavní soud ještě zdůrazňuje význam nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19, kterým se opatství již jednou zastal, a to ve sporu se státním podnikem Lesy České republiky. Potvrzuje jeho závaznost pro další rozhodování a vytýká obecným soudům, že si vymýšlely fiktivní odlišnosti, kterými se snažily zde řešený spor a případ řešený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19 představit jako rozdílné. V bodě 54 potvrzuje identickou povahu obou kauz a v bodě 59 ukládá obecným soudům povinnost následovat meritorní závěry závazného nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19.
Argumentace použitá v nálezu se zaměřuje na skutkový stav, kdy byly konfiskační vyhlášky vydány teprve po únoru 1948. Na případy, kdy bylo o konfiskaci rozhodnuto před počátkem rozhodného období, bude jen obtížně přenositelná.