V cíli
Tentokrát na mimoprávní strunu. Pomalu nám končí běžkařská sezóna. Ohlédnutí za sněhem v pěti větách.
Pepa Vlk! Bylo to někdy kolem roku 2015, plus mínus nějaký ten rok, jeli jsme oba Jizerskou padesátku, její poloviční trať, on z důvodu věku, já pro neschopnost, a když jsem překonal krizi způsobenou stehenní křečí někde pod Olivetskou horou a dostával se zpátky do tempa, zahlédl jsem před sebou běžce s číslem nevímjakým a jasně jsem pod ním četl „Josef Vlk“, bylo to někde za Bukem, finiš se blížil a ten závodník vypadal dost staře a sešle na to, abych ho ještě předjel, dělilo nás od sebe jen několik decimetrů a ovšem také několik dekád věku a zkušeností, ten určitě jezdil padesátku ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdoví, čím tehdy byl, možná hrdinou tisknoucím ve sklepě samizdat, možná předsedou závodní organizace KSČ, je to jedno, na sněhu jsme všichni bratři a nyní i soupeři, ale nejpravděpodobněji to byl učitel anebo člověk z úřadu nebo fabriky, třeba Liazu, Seby nebo Bižuterie, směnu měl od šesti do dvou a pak vzal lyže na ramena a celou zimu kroužil po vrcholcích Jizerek, a teď se blíží k pomníku expedice Peru 1970 a fotograf u trati cvaká spouští a neví, že je svědkem souboje generací a eg a neví to asi ani sám Pepa, vjíždíme oba na stadion a skáču do vedlejší stopy, protože tak jsem to viděl v televizi, a jel jsem soupaž, nejdřív s odrazem, pak bez, zuřivost mě hnala dopředu a z posledních zbytků ubývajících sil jsem zabodával hůlky do sněhu a odrážel se s jediným cílem natřít mu to v cílové rovince, a diváci na tribunách jásali, vyhazovali klobouky do vzduchu a volali „sláva nám, sláva nám, sláva nám a žížalám!“ a celý svět mi by u nohou, termo triko málem praskalo, jak se svaly na rukou napínaly při tom výkonu, a cílová páska by už byla na dohled, kdyby ještě byla, jenže přede mnou cílem projelo už několik stovek závodníků, a já se blížil a dával do toho všechno a v touze ulovit alespoň tento skalp jsem se svalil do cíle.
A Pepa Vlk – ten kmet, ten stařec, ten titán, Krakonoš a Muhu v jedné osobě, Poseidón bílé stopy, snad vnuk Rösslera-Ořovského posilněný lektvarem doktora Kittela – tam byl dříve než já.
A tak, aniž by se mnou promluvil, aniž by o mně vůbec věděl, pomohl mi dotknout se reality, jednoduchého zákona, podle nějž sami sebe formujeme svými činy. Neporazil mě proto, že si v sedmdesáti letech objednal lyže přes internet a nechal si je namazat profíky, ale protože soustavnou mnoho desítek let trvající námahou získal v oboru běžeckého lyžování schopnosti, o kterých si já – sváteční lyžař – jen mohu nechat zdát. Sláva mu!