Konečně je venku. Kniha

Nepatřičné právo. Příspěvky ke studiu nespravedlivých zákonů

Dnes jsem z nakladatelství obdržel autorské výtisky mé nové knihy s názvem Nepatřičné právo. Příspěvky ke studiu nespravedlivých zákonů. Dílko je to útlé a snad i útulné.

Když si čtu posudky recenzentů, trochu se červenám. Úryvky z nich přináší přebal knihy:

Pro zájemce odemykám předmluvu a obsah, aby mohli lépe zvážit, zda má smysl knihu pořídit.

Předmluva

O čem tato kniha je – a o čem není? Této otázce jsem se pokusil předejít volbou vhodného názvu.

Titul Nepatřičné právo odkazuje na Radbruchovu formuli, podle níž extrémní nespravedlnost není právem a jež se v některých kruzích stala moderním symbolem přirozenoprávního přístupu k právu. V podtitulu již používám pojem zákona, nikoliv práva. Není to nedůslednost? Domnívám se, že nikoliv. Nejenže jím nepřímo odkazuji na jiný přirozenoprávní symbol – tezi lex iniusta non est lex, sed corruptio legis –, ale také naznačuji, že kvalifikovat z hlediska spravedlnosti je možné primárně právní normu jakožto pravidlo lidského jednání.

Tuto knihu nepovažuji za nic více než soubor několika příspěvků ke studiu naznačeného problému. Nemá ambici přijít s uceleným výkladem, ale poukázat na vybrané dílčí roviny myšlení o povaze nespravedlivého práva. Činím tak jako typický nováček v oboru: studuji, předkládám a zkoumám stanoviska autorit. Z jejich nepřeberného množství jsem si vybral Johna Finnise a Roberta Alexyho; taktéž moderní přirozenoprávní symboly. Jak ukazuje Thomas S. Kuhn, takový typ práce je pro vědu typický: zajišťuje přijetí vědeckou komunitou a ukotvení v prostředí „normální” vědy. Současně je také nejméně inovativní a představuje důvod, proč se věda tak často točí v kruhu, je zaujata sama sebou a nejednou dogmaticky setrvává na pozicích, které jsou později s posměchem odvrhnuty.

Nemyslím si však, že výklad a kritická reflexe autorit jsou vrcholnou metodou právní filosofie. Autentické filosofování nastává v okamžiku oproštění se od autorit, kdy nic neplatí – ani koho cituji, ani kým jsem citován, pouze síla argumentu. Takovou cestu naznačil již Platón, když vložil do Sókratových úst známý povzdech „mně není nic po chuti, jestliže to není pravda“ (Platón. Euthyfrón, I, 14e). V tomto ohledu může být tato kniha považována za přípravnou práci a snad také za výzvu k další cestě, vždyť „člověk má udělat všechno, aby se v tomto životě stal účasten ctnosti moudrosti; krásná je zajisté cena a naděje veliká“ (Platón. Faidón, I, 114c).

Vyjadřuji naději, že touto knihou pouze nezvětšuji množství zbytečně potištěného papíru. Jako úspěch budu vnímat, pokud někomu z čtenářů poslouží některé z vět či slov jako podnět k dalšímu promýšlení tématu. Podobný účel má také pro mě samotného: je pootevřením dveří do světa, o němž absolventi právnických učilišť zpravidla příliš neví, přestože na něm stojí celé jejich řemeslo.

Obsah