Byly zaznamenány jasné známky zpátečnictví

O Istanbulské zejména očima Grevia: intersekcionalita a potřeba dekonstrukce mýtu romantické lásky, který vede k násilným vztahům.

Dnes se v Senátu PČR konala konference s názvem „Istanbulská úmluva – výzva, hrozba?“. Vkládám text mého příspěvku:

Před třinácti lety zaujala právní obec polemika mezi profesory Holländerem a Přibáněm o povaze práva. Jiří Přibáň v ní zastával rawlsovské stanovisko, že právo se nemůže přiklánět k žádné koncepci dobrého života, tj. k nějaké komplexní etické teorii. Mám za to, že se jedná o jeden z nejvlivnějších mýtů moderního přemýšlení o právu. Každá norma má svůj účel, který není ničím jiným než výpovědí o určité koncepci dobra. Jestliže právo zakazuje znásilnění, podplácení či pomluvu, prosazuje tím zcela konkrétní pohled na lidskou důstojnost, který je v radikálním rozporu s pohledy alternativními.

Současně mám ale sympatie k obavám z přílišného sblížení práva s partikulární etickou teorií a ještě hůře s ideologií. V pozadí je obava, co vše by v takové situaci mohlo napáchat moderní právo, jež má stále totalitněji ambice – v tom smyslu, že neuznává jiné zdroje normativy jako relevantní důvody pro jednání ve veřejném prostoru.

Jedna z rovin kritiky, jíž je Istanbulská úmluva podrobena, je překročení rozumné hranice mezi neutrální právní regulací a průřezovým vynucováním specifického pohledu na svět. Kritici to obvykle vyjadřují slovy: „nevadí nám boj proti násilí na ženách, vadí nám ideologický charakter dokumentu“. Skutečně, když se člověk do Úmluvy začte, nemůže si nevšimnout ideologizujícího jazyka: o vztazích mezi muži a ženami se hovoří v kategoriích síly a moci, násilí vůči ženám je označeno za klíčový společenský mechanismus, má – jak jinak – strukturální povahu. Jinak řečeno: civilizace vděčí za to, čím je, především systematickému a dlouhodobému útlaku žen.

Oponenti naznačují, že kritici přehánějí. Naposledy se o ratifikaci Istanbulské úmluvy v naší zemi intenzivně diskutovalo před asi pěti lety. Nyní jsme v čase dále – a můžeme se tak podívat do zahraničí s otázkou, zda tehdejší obavy nebyly přeci jen příliš zveličené.

Bulharsko

Nejdříve navrhuji naši pozornost zaměřit na Bulharsko. Jeho ústavní soud dospěl k závěru o neslučitelnosti Úmluvy s bulharskou ústavou.

Jaké argumenty použil?

Především poukázal na skutečnost, že v Úmluvě vedle sebe autonomně koexistují dva odlišné koncepty: biologické pohlaví (sex) a gender determinovaný subjektivním vnímáním. Tento pojem „gender“ je vymezen tak, že překračuje binaritu pohlaví. Úmluva do hry zapojuje také pojem genderové identity, který zahrnuje také skupiny osob, jež neodpovídají tomu, co společnost označuje jako muž nebo žena.

Bulharský ústavní soud se podrobně zabýval vývojem předcházejícím přijetí Istanbulské úmluvy, zejména příslušnými resolucemi parlamentního shromáždění Rady Evropy a dospěl k závěru, že koncept genderu a genderové identity, jak je vymezen Úmluvou, stoí na zásadě, že biologický a sociální rozměr pohlaví mají být chápány jako samostatné kategorie existující nezávisle na sobě, a že vedou k možnosti volní autonomní sebeidentifikace vlastního pohlaví a zajištění celkového právního uznání změny pohlaví ze strany státu.

Uvádí: „Z tohoto pohledu může mít biologický muž ženské pohlaví a naopak. To vede k možnosti, že si jedinec zvolí ‚genderovou identitu‘, která se nemusí shodovat s jeho biologickým pohlavím.“

Soud také upozornil, že „tato dualita a význam pojmů používaných v Úmluvě nevede k dosažení rovnosti pohlaví, ale fakticky odstraňuje rozdíly mezi pohlavími, čímž eliminuje potřebu zásady rovnosti.“ A dodává: „Pokud však společnost ztratí schopnost rozlišovat mezi ženou a mužem, zůstane boj proti násilí na ženách pouze formálním, ale neúplným závazkem.“

Nakonec soud uzavřel, že bulharský ústavní pořádek chápe pohlaví v jeho biologickém smyslu a jako binární kategorii, s čímž je Istanbulská úmluva v rozporu.

Protože Úmluva nás vede k tomu, abychom dějiny chápali jako střet mužů s ženami, cítím potřebu zdůraznit, že pro nález hlasovalo osm členů ústavního soudu, včetně všech šesti jeho soudkyň. Proti byli soudci čtyři – samí muži.

GREVIO

Jistě, argumentaci bulharského ústavního soudu můžeme odmítnout jako špatně založenou a spolu s experty a expertkami genderových studií si klást otázku, zda jeho právní argumentace nevyplývá z netolerance vůči komunitě LGBTI a stereotypního pohledu na roli žen. Proto se jeví jako vhodnější s podezřením z ideologického zatížení konfrontovat oficiální Úmluvou zřízený orgán: GREVIO. To za dobu své existence zakončilo již 29 monitorovacích misí, a tak máme k dispozici dostatečné množství textů pocházejících z takto autoritativního zdroje.

Možná budu nyní znít poněkud mechanicky a nudně, ale nenašel jsem lepší způsob, jak do několika vět shrnout ty stovky stránek úředního textu.

Začněme bojem proti genderovým stereotypům.

• V zprávě týkající se Gruzie Grevio kritizuje, že „ženy přebírají hlavní odpovědnost za ženské (feminine-coded) úkoly v domácnosti a muži za ‚mužské‘ úkoly a veřejné funkce“.

• Ve vztahu k Polsku upozorňuje, že soudy zachovávají respekt k rodině jako základní jednotce společnosti, namísto bojovaly s genderovými stereotypy.

• V případě Itálie je Grevio „obzvláště znepokojeno objevujícími se náznaky tendence reinterpretovat a přeorientovat politiku rovnosti žen a mužů na politiku rodiny a mateřství“.

• U více zemí naznačuje, že „vnitrostátní média by měla přijmout autoregulační normy, kterými se zavážou k nestereotypnímu zobrazování žen“.

Zvláštní péči věnuje Grevio LBTI ženám, jež jsou zranitelnější. Polsku se proto vyčítá, že jeho národní program boje proti násilí v rodině nezahrnuje principy „intersekcionální a vícenásobné diskriminace“, což vede k problematické tendenci „přistupovat ke zdravotnímu postižení a starším lidem z genderově neutrální perspektivy“.

Potřeba intersekcionálního chápání diskriminace je zmíněna také ve vztahu ke Gruzii, Bosně a Hercegovině a Andoře.

Dalším cílem, který ze zpráv můžeme vyčíst, je odstranění zbytků patriarchálních postojů a strukturálních historicky založených nerovností. V Gruzii „převažují patriarchální postoje“, v Polsku je „udržována strukturální nerovnosti mezi ženami a muži“ a jsou posilovány „negativní stereotypy a předsudečné postoje“, v Itálii hrozí podkopávání genderových výdobytků politikami, které nevycházejí z teze o „historicky nerovných mocenských vztazích mezi ženami a muži“, ale nejsilnější odsudek si vykoledovala Černá Hora, kde: „Úcta k tradiční rodině je silná, a to i mezi odborníky pověřenými intervencí v rodinách. Ženám jsou často přisuzovány tradiční genderové role matek a manželek.“

Jak proti těmto neduhům bojovat? Podporou nevládních organizací, které mají být zapojeny do všech fází přípravy, koordinace, provádění a hodnocení zákonů, veřejných politik a programů prevence a boje proti násilí na ženách.

Důležitější je ale oblast vzdělávání, protože podle Grevia „postoje, přesvědčení a vzorce chování se utvářejí velmi brzy“. Vyžaduje se proto, aby negativní genderové stereotypy byly aktivně odbourávány na všech úrovních vzdělání. Andora byla oceněna za pořádání seminářů „za účelem dekonstrukce stereotypů a analýzy sociálních konstruktů, jako je například mýtus romantické lásky“ (jeho problematičnost spočívá v tom, že udržuje nerovnosti mezi pohlavími a může hrát roli při vzniku násilných partnerských vztahů), a byla povzbuzena k tomu, aby „každá škola prováděla každoroční přezkum kroků přijatých k vybavení žáků potřebnými dovednostmi“.

Turecko bylo upozorněno na vzrůstající počet soukromých škol, což může způsobit, že „dosud dosažený pokrok bude narušen, ne-li zvrácen“. Itálii expertky z Grevia doporučily, aby vyvinula „nástroje umožňující měřit, do jaké míry si žáci […] osvojili potřebné dovednosti, schopnosti a znalosti v oblasti rovnosti žen a mužů a dalších témat […], konkrétně nestereotypních genderových rolí“.

V oblasti sexuální výchovy, kterou Grevio považuje za nezbytnou, se zdůrazňuje potřebu výuky o tzv. sexuálních a reprodukčních právech, což je mimořádně problematicky termín používaný v měkkých dokumentech a právně nedefinovaný,

A z čeho má Grevio obavy? To naznačuje zpráva o Itálii, kde roste uznání skupin, „které se nezabývají právy žen“. V oblasti akademického výzkumu prý dochází „k delegitimizaci studií zaměřených na genderová témata“ a v některých oblastech dokonce „byly zaznamenány jasné známky zpátečnictví“. Itálie se pravděpodobně ocitá v chaosu, protože podpora voličů se přesunula „k tradičnějším a konzervativnějším hnutím vyznávajícím genderově neutrální přístup“. (Neutrální přístup k pohlaví je v rozporu s Istanbulskou úmluvou, a je dobře, že to nahlas řeklo samo Grevio.) Ten se projevuje například tím, že italské školy spolupracují s genderovými organizacemi méně než dříve. Grevio varuje, před „zdánlivě vědeckým přístupem“ a vyzývá italské úřady, aby zakročily proti pokusům o šíření dezinformací o genderu. Upozorňuje italskou vládu, že zajistit genderově citlivé vzdělávání je podle Úmluvy její povinností.

Citované pasáže ze zpráv Grevio – a bohužel pro časové omezení se jedná pouze o stručné náznaky – mohou sloužit jako podklad k posouzení věrohodnosti názoru, podle nějž se ratifikací Úmluvy nezavazujeme pouze k dílčím opatřením eliminujícím násilí na ženách, ale přijímáme za svou ucelenou myšlenkovou soustavu mající ambici vykládat společenské vztahy v kategoriích třídního boje.

Závěr

Nakonec bych rád nabídl dva zobecňující závěry.

Měl-li bych extrahovat dva pojmy, které tvoří samotnou esenci Istanbulské úmluvy, byly by to bezpochyby termíny násilí a žena. Víme, že právo je založené na přesné práci s pojmy. Z pohledu dopadu právní regulace na společnost je proto vymezení jejich obsahu často důležitější než přesné znění normativních vět, jež jsou z nich sestaveny.

Bohužel, ani násilí ani žena dnes již nejsou pojmy s obecně přijímanými jednoznačnými obsahy. Jednoduše neexistuje evropský konsensus ohledně toho, kdo je ženou. Osoba, kterou za ženu označuje Skotské právo, by v České republice byla mužem. Také trans-ženy, tedy biologičtí muži vystupující společensky jako ženy, jsou Úmluvou chráněny a chápány jako ženy, nad to zvlášť zranitelné.

Stejně tak pojem násilí dnes prochází proměnou. Zatímco standardně je za něj označeno uplatnění síly, zejména fyzické, k překonání někoho, existuje dnes i jeho mnohem širší chápání. Stačí se podívat do eKlepu, kam byl v minulém týdnu vložen zmocněnkyní pro lidská práva návrh novely občanského zákoníku, kde se za násilí označuje jakékoliv jednání, „které spočívá ve zneužívání moci nebo nerovného postavení“.

Před nedávnem uspořádal Ústavní soud konferenci „Víceúrovňová spravedlnost“. Název odkazuje na soudobou realitu, kdy se právo vytváří ve více mocenských střediscích. Předseda Nejvyššího správního soudu – snad jej interpretuji správně – uvedl, že to mimo jiné vede ke vzniku ekosystému lobbistů, zájmových skupin, akademiků a veřejných intelektuálů nastolujících agendu v interakci se státními orgány – až je třeba se ptát, kdo právo skutečně tvoří. To může znít až znepokojivě. Vedle toho ale naznačil, že „nakonec vítězí iniciativa, aktivita, strategie, inteligence. A především vůle, víra ve správnost vlastní věci a odhodlání zvítězit“.

Není moji úlohou jakékoliv konkrétní strategie navrhovat. V prostorách, v nichž jednáme, ale nemohu nezmínit, že pozice Senátu je při jednání o mezinárodní smlouvě silnější než při jednání o návrzích zákonů, přičemž svoji vůli může vyjádřit i dříve než Poslanecká sněmovna. Tím může dodat skomírajícímu ratifikačnímu procesu novou mízu, anebo jej ranou z milosti ukončit.